ČSM: CZ » Úvod » Smuteční oznámení

Prof. Ing. Antonín Píštěk, CS.c. (1937 – 2022)

Řekne-li se prof. Píštěk, vybaví se většině pracovníků leteckého průmyslu, ale i pedagogům a studentům, člověk plný nápadů a energie. Dne 7.8. 2022 však životní pouť tohoto charizmatického konstruktéra tělem a duší byla završena.

Řekne-li se prof. Píštěk, vybaví se většině pracovníků leteckého průmyslu, ale i pedagogům a studentům, člověk plný nápadů a energie. Dne 7.8. 2022 však životní pouť tohoto charizmatického konstruktéra tělem a duší byla završena.

Prof. Píštěk se narodil 1.6.1937 v Boršicích. Jeho životní dráha spojená s letectvím začala absolvováním Střední průmyslové školy strojnické se zaměřením na letectví v Uherském Hradišti (1957) a následným dálkovým vysokoškolským vzděláním na Vojenské akademii Brno v oboru stavba letadel. Od roku 1957 byl prof. Píštěk zaměstnancem LETu Kunovice v oddělení pevnostních výpočtů, kde se mimo jiné podílel na vzniku významných letounů jako L-200 Morava, Z-37 Čmelák a L-410 Turbolet. Postupně díky svým znalostem a zkušenostem se stal vedoucím oddělení, a nakonec i hlavním konstruktérem letounu L-610 (1990). Pro svůj zájem o vše nové se významně zapojil do rozvoje numerických metod v podniku, absolvoval postgraduální studium „Numerické metody a programování“ na VUT Brno a na Vojenské akademii externí aspiranturu na téma“ Optimalizace leteckých konstrukcí s využitím MKP“ (1981). Od roku 1991 pracoval jako vedoucí projekce letadel v Moravanu a.s, ale již v roce 1991 habilitoval na FS VUT v Brně, kam přešel a v roce 1992 se stává vedoucím tehdejší katedry letadel na FS VUT v Brně.

Tímto krokem začala pedagogická dráha života pana profesora, ale nejenom ona. Vývoj v letectví v polistopadové době umožnil realizovat myšlenky pana profesora v další velmi významné projekty. Nejprve se jednalo o tehdy nadčasový ultralehký letoun KP- 2 U Sova (1995), pak VUT 100 Cobra (2000 – 2006) následně realizované průmyslovými partnery. Pokračovala pak celá řada experimentálních letadel, VUT 001 Marabu pro experimentální testování motoru TJ100, VUT 051 Ray poháněný elektrickými články, VUT 061 Turbo pro testování turbovrtulového motoru TP100 a nakonec i letoun VUT 081 Kondor s monitorovacím systémem. Všechny tyto letouny nesou jeho nezapomenutelný rukopis pana profesora.

Schopnosti pana profesora mu umožnily stát se členem i mezinárodních struktur, jako například členem Advisory Group pro letectví v 6RP při Evropské komisi či zástupcem v bordu International council of aeronautical sciences. Jeho mezinárodní renomé pak napomohlo při zapojení Leteckého ústavu do mnoha zahraničních projektů, v některých ve velmi významných pozicích. Jako příklad lze uvést projekt ENFICA-FC, zaměřený na užití palivových článků pro pohon letadel.

Nelze rovněž opomenout přátelskou a společenskou povahu pana profesora. Ta se projevovala zejména ve filozoficky podbarvených debatách se studenty a kolegy. Zvláště pak, pokud sklouzla k vínu a jeho výrobě, což bylo životním koníčkem pana profesora. Řada absolventů specializace Stavba letadel na Vysokém učení technickém v Brně vzpomíná na jeho spíše kolegiální přístup při výuce a vedení diplomových i doktorských prací.

Nelze rovněž opomenout přátelskou a společenskou povahu pana profesora. Ta se projevovala zejména ve filozoficky podbarvených debatách se studenty a kolegy. Zvláště pak, pokud sklouzla k vínu a jeho výrobě, což bylo životním koníčkem pana profesora. Řada absolventů specializace Stavba letadel na Vysokém učení technickém v Brně vzpomíná na jeho spíše kolegiální přístup při výuce a vedení diplomových i doktorských prací.

Jaroslav Juračka. Letecký ústav FSI VUT v Brně

Prof. Ing. Jiří Nožička, CSc. (1960-2021)

[nozicka.png]

Dne 17. listopadu 2021 zemřel vynikající vědec, pedagog v oboru aplikované mechaniky se zaměřením na mechaniku tekutin a termodynamiku pan Prof. Ing. Jiří Nožička, CSc. Narodil se 5. května 1961 v Praze do učitelské rodiny. Je tedy zřejmé, že od útlého věku byl vystaven vysokým nárokům od rodičů na jeho vzdělání. Je obdivuhodné, jak tyto nároky naplňoval, když v dětství prošel dlouhou hospitalizací a domácí léčbou pro nemoc, která ho pro následujících 50 let hendikepovala a vedla k tomu, že 27 let musel být pravidelně dialyzován.

Gymnázium s rozšířenou výukou matematiky a jazyků zakončil s vyznamenáním v r. 1979. Zájem o letectví a techniku obecně jej logicky přivedl ke studiu aplikované mechaniky na Fakultě strojní ČVUT v Praze. V průběhu studia absolvoval několikatýdenní praxe (v AVIA Letňany, ČKD Polovodiče, ČKD Kompresory) a ještě dvouměsíční stáž IASTE na katedře letectví a kosmonautiky na Technické univerzitě v Delftu, Nizozemí. Inženýrský titul získal v roce 1984, v roce 1990 obhájil disertační práci. Docentem v oboru Termomechanika a mechanika tekutin se stal v roce 1999, profesorem v oboru Aplikované mechaniky se stal v roce 2003.

Pracovní kariéru zahájil v roce 1984 ve výzkumném a zkušebním oddělení, v podniku ČKD Praha, závod Kompresory od roku 1985 vedl skupinu aerodynamického výzkumu axiálních turbokompresorů. Po zániku obřích projektů podniku ČKD pracoval v oboru chlazení až do roku 1991, kdy odešel do VZLÚ Praha - Letňany a v témže roce nastoupil na ČVUT v Praze, tehdy na Katedru mechaniky tekutin a termodynamiky, nejdříve jako pracovník pro vědu a výzkum. Absolvoval několik zahraničních stáží, např. v aerodynamické laboratoři na technické univerzitě v Darmstadtu, dále AUTOTROL G.m.b.H., Düsseldorf, na Technické univerzitě v Drážďanech, u firmy DANTEC v Dánsku absolvoval zaškolení do obsluhy systému PIV pro laboratoř ústavu mechaniky tekutin a termodynamiky, kterou po celou dobu působení na ČVUT budoval. Vedoucím Odboru mechaniky tekutin a termodynamiky se stal v roce 1998. Od roku 2010 do roku 2020 vedl Ústav mechaniky tekutin a termodynamiky. V období 2000–2006 pracoval na částečný úvazek ve Výzkumném centru automobilů Josefa Božka a v Centru leteckého a kosmického výzkumu, v období 2006–2012 vedl Výzkumná centra 1 M Progresivní technologie a systémy pro energetiku a Výzkumné centrum progresivní technologie pro výrobu tepla a elektřiny. Jako pedagog od roku 1996 do roku 2020 vedl výuku ve všech typech studia – bakalářském, magisterském a doktorském – v řadě předmětů – Dynamika plynů, Termodynamika, Přenos tepla a hmoty, Aerodynamika strojů, Metodika experimentálních prací, Experimentální aerodynamika, a další. 16 studentů, jejichž byl školitelem, dosáhlo akademického titulu Philosophiae Doctor (PhD.). V pedagogickém působení byl členem Vědecké rady Fakulty strojní ČVUT v Praze a od roku 2016 do roku 2020 byl v doktorském studiu předsedou Oborové rady oboru Termomechanika a mechanika tekutin.

Řadu let pracoval v Akademickém senátu Strojní fakulty ČVUT v Praze jako člen, předseda i místopředseda a v Akademickém senátu ČVUT v Praze jako člen. V letech 2014 až 2015 byl prorektorem ČVUT pro rozvoj.

Mimo hlavní pracovní činnost pracoval i v oblasti tlakových nádob, když v roce 1990 získal oprávnění k revizím a zkouškám jak nádob provozovaných, tak i nových tlakových nádob stabilních.

Sám napsal řadu skript - Dynamika plynů (2005), Základy termomechaniky (2004), Matematické základy fenomenologické termodynamiky (2000), Mechanika tekutin, Výpočtové podklady dynamiky plynů. Se svým otcem, též vynikajícím profesorem, napsal celou řadu odborné literatury - Průkopníci klouzavého letu (2002), Bratří Wrightové (2001), Otto Lilienthal a jeho bratr Gustav (1998), Historický pohled na dynamiku plynů (1998), Sir George Cayley. Profesor Jiří Nožička pořádal řadu odborných i populárních přednášek. Popularizoval vědu a techniku, organizoval řadu akcí spojených s leteckým modelářstvím. Angažoval se i v různých odborných organizacích. Mezi nimi byla i Společnost pro mechaniku. Byl „Associated Editor“ časopisů International Journal of Heat and Technology a Journal of Flow Visualization and Image Processing.

Záliby profesora J. Nožičky v leteckém modelování ho přivedly spolu s jeho zahraničním doktorandem k aerodynamickému výzkumu bezpilotních prostředků, jehož výsledky publikovali v roce 2011. Tím předpověděli, že přijdou naléhavé potřeby pro rozvoj a využití tohoto oboru letectví.

Lze říci, že profesor J. Nožička dobře vnímal a přispíval do akademického světa a současně znal možnosti průmyslu. Svým studentům říkával: “Vědec se snaží svět poznat, inženýr vytváří svět nový.” V databázi Úřadu průmyslového vlastnictví jsou uvedeny ochranné známky, patenty a užitné vzory a průmyslové vzory v celkovém počtu 34, u nichž je spoluautorem profesor J. Nožička.

V roce 2017 byl členem mezinárodní komise pro posouzení projektu rozšíření hadronového urychlovače, CERN v Ženevě. V období 2018 - 2021 pracoval jako člen expertní skupiny v rámci účasti České Republiky ve Von Karman Institutu for Fluid Dynamics v Belgii.

Za svou práci byl v roce 1996 oceněn Spálovou medaili FS, v roce 1998 obdržel Ocenění Parlamentu České Republiky za přínos k rozvoji Čs. letectví, v r. 2001 byl oceněn Felberovou medaili II. stupně. Nejbližší spolupracovníci pana Prof. J. Nožičky mu v roce 2022 v laboratoři, o níž a o jejíž činnost se významně zasloužil, odhalili pamětní plaketu.

Profesor Jiří Nožička byl optimista, i když o sobě říkal, že asi je realista. Byl obětavý, pomáhal uskutečňovat reálné plány, studenty a spolupracovníky povzbuzoval k dosažení reálných cílů. Je až pozoruhodné, jakou měl profesor J. Nožička při své vážné nemoci výkonnost a jak byl pracovitý. Byl statečný. Měl rád svojí rodinu. Těšil se z ní a nacházel v ní šťastné chvíle a podporu.

Pan profesor Nožička měl rád humor. Jednou jsem si vypůjčil vtip od jednoho z českých humoristů. Vešel jsem do kanceláře pana profesora Nožičky. On se na mě otočil, upřel své oči. Já jsem spustil: “Pane profesore, mě může být věda ukradená. Ale když jsem se dověděl, kolik finančně obnáší Nobelova cena, tak mě tady máte.” Pan profesor propukl v bouřlivý, od srdce upřímný smích. Kdykoliv si na pana profesora vzpomenu, vidím tu veselou, smíchem rozzářenou tvář a myslím na pozoruhodné dílo, které nám předal.

Jeho nadhled, úžasná jeho energie, jeho vytrvalost, jeho tvořivost, jeho duchaplnost nám chybí a budou chybět.

Prof. Ing. Pavel Šafařík, CSc

In Memory of Professor George J. Dvorak

[Dvorak.png]

Professor George J. Dvorak, an accomplished scholar, passed away peacefully at his home in Menands, NY, on Saturday, April 23, 2022. He was a member of the US National Academy of Engineering, and among about 2000 most prominent living engineering professionals in the United States of America.

Professor Dvorak was born on October 26, 1933 (as Jiří Dvořák) and was brought up in the late Czechoslovakia. He received his Civil Engineering (C.E.) degree (Ing.) in 1956 in the Faculty of Civil Engineering from the Czech Technical University in Prague (ČVUT). In 1964, he received the degree C.Sc. (equivalent to a Ph.D.) in Structural Mechanics from the Czechoslovak Academy of Science (Institute of Theoretical and Applied Mechanics), also in Prague. In 1964, he escaped communism and came to the US. He immediately became a graduate research assistant under the advisorship of Daniel Drucker at Brown University, where he received a PhD in 1968. He did not return to Czechoslovakia until after the fall of communism.

Professor Dvorak began his American academic career by joining the faculty of Duke University in 1967, where he became professor of civil engineering in 1974 and of biomedical engineering in 1977. After more than a decade at Duke, he moved to the University of Utah as the Department Chair of Civil Engineering in 1979. In 1984, he was recruited to be Chair of the Civil Engineering Department at Rensselaer Polytechnic Institute (RPI), a position that he held for 17 years. At RPI, he held the prestigious chair of William Howard Hart Professor of Mechanics. He spent nearly a quarter of a century at Rensselaer until his retirement in 2008. Afterwards, he served as Research Professor at the University of Connecticut and Visiting Scholar at the University of North Texas. He was a Visiting Professor at the Polytechnic of Milan, the University of Cambridge, Yale University, and the Technical University of Denmark. After his retirement, during 2007-2010, he was Adjunct Professor in the Department of Civil and Environmental Engineering at Northwestern University, where his long-time friend Zdeněk P. Bažant fondly remembers his collaboration on a model of aging creep of particulate composite.

His primary scientific interests were in composite materials, including the effects of transverse isotropy, stress and thermoelastic damping. Many of his studies on composite materials involve topics that are closely interrelated, such as constitutive equations. His work is dedicated to discovering how the composite structure, laminate layup and fibrous microstucture are connected with micromechanics and other disciplines. For homogenization of composites he formulated the method of `uniform fields’, an effective method to obtain the equivalent macro-continuum properties, and published a mathematically rigorous book on Micromechanics of Composite Materials (Springer 2012). His studies facilitate computational implementation in the finite element method and enable stiffness, stability and strength assessments of composite structures. They address the effects of fiber reinforcement, material hardening and stress concentrations. By 2008 he had published 123 papers and several book chapters in the most prestigious journals and proceedings. His publications received nearly 8000 citations.

Professor Dvorak has played leadership roles in American Academia. He was President of the Society of Engineering Science during 1988-1989, and served as Chair of the Engineering Mechanics Division of the American Society of Civil Engineers (ASCE) in 1985. He has received numerous honors and awards, including the 1992 ASME Nadai Medal, for pioneering research in the mechanics of modern materials; the 1994 Prager Medal from the Society of Engineering Science (SES), for outstanding contributions to the mechanics of solids; election in 1995 to the US National Academy of Engineering; the 1995 Fulbright Fellowship to Technical University of Denmark; the 1997 degree of Doctor honoris causa from the Czech Technical University in Prague; the 1999 Brown Engineering Alumni Medal; and the 2002 Daniel C. Drucker from the American Society of Mechanical Engineers (ASME), for research achievements in plasticity, material fracture and fatigue, and thermo-mechanics of heterogeneous materials. A special issue of the International Journal of Solids and Structures, Vol. 40, No. 25, edited by Z.P. Bažant, was published in honor of George J. Dvorak in 2003. In 2006 he received the ASCE Theodore von Karman Medal for fundamental contributions to the mechanics of material behavior, including micromechanics of fracture and fatigue of composite materials and structures. In addition to mentoring a dozen PhD students, post-docs and visitors, Professor Dvorak has been a beloved mentor to his junior colleagues. One of his junior colleagues at RPI, Hanchen Huang, now the Dean of Engineering at the University of North Texas, has continued collaboration and remained in contact with him since the early 2000s. He has fond memories of the mentorship from George.

Professor Dvorak’s survivors include his son, George Dvorak, Jr.; his sister Julie and her husband Otakar Slaby; a nephew, Jiri Slaby and his wife Monika Slaby; their daughter Kristina; his niece Ivana and her husband, Milan Toman; and their daughters, Katerina and Adela; and his longtime companion, Mary Ellen Clark. Professor Dvorak is buried at the Albany Rural Cemetery, near Albany, NY.

The Czech community of scholars in the field of mechanics of heterogeneous materials and the entire Czech scientific community have suffered an irreplaceable loss due to passing away of this world-renowned expert, whose enormous work will be remembered with great respect. Professor Dvořák will forever live in the memory of the Czech mechanics community.

Zdeněk P. Bažant, Jiří Náprstek and Hanchen Huang
Evanston, Prague and Denton, May 2022

Spomienka na Dr.h.c. prof. Ing. Milana Žmindáka, CSc.

V letnom čase nás opustil vzácny človek. Bol to náš blízky spolupracovník a priateľ, Dr.h.c. prof. Ing. Milan Žmindák, CSc. Po dlhej a ťažkej chorobe navždy odišiel dňa 12. júla 2021 do Strojárskeho neba.

Milan Žmindák sa narodil 26.12.1954 v Podhoranoch v okrese Kežmarok. Základnú školu, na ktorú bol hrdý celý život, vychodil v Spišskej Belej. V rokoch 1970 až 1974 študoval v Poprade na Strednej priemyselnej škole strojníckej. Vysokoškolské štúdiá absolvoval na ČVUT Praha na Strojníckej fakulte. Po úspešnom ukončení štúdia nastúpil v roku 1979 do SAV, do Ústavu materiálov a mechaniky strojov, pracovisko Martin. Od roku 1983 pracoval vo VURAL-e v Žiline. V roku 1992 obhájil hodnosť kandidáta vied.

Na VŠDS Žilina nastúpil v roku 1991, kde sa v roku 1995 habilitoval na docenta. V roku 2008 mu bol prezidentom udelený titul profesor. Ako skúsený teoretik aj praktik dokázal vďaka svojím vedomostiam aj strojárskemu citu pomôcť pri riešení rôznych zložitých problémov pre technickú prax aj v oblasti výskumu.

Medzi študentmi bol obľúbený ako dobrý pedagóg. Pod jeho vedením študenti úspešne obhájili niekoľko desiatok bakalárskych, diplomových a tiež dizertačných prác. Vo voľnom čase sa Milan venoval najmä štúdiu odbornej literatúry, rodnému domu, cestovaniu a literatúre. Ako silný národovec a rodoľub mal rád Spišskú Belú a jej slávneho rodáka J. Petzvala, o ktorom vedel rozprávať množstvo zaujímavých príbehov a rád o ňom a jeho živote diskutoval.

Milan Žmindák bol optimista a veselý človek. To bola charakteristická črta jeho osobnosti. Chýba nám ako odborník, ako osobnosť aj ako priateľ.

Milan, navždy ostaneš v našich srdciach aj mysliach. Česť Tvojej pamiatke!

doc. Ing. Milan Vaško, PhD.
vedúci KAME

Spomienka na Profesora Alexandra Tesára

26.1.2022 nás všetkých zaskočila spáva, že nás navždy opustil náš priateľ, kolega, spolupracovník, vedec svetového formátu a praktický inžinier, doc. Ing. Alexander Tesár, DrSc.

Alexander Tesár sa narodil 27.04.1947v Bratislave ako najstaršie z troch detí do rodiny statika Arpáda Tesára. Ako mladý absolvoval strojnícku priemyslovku (1962-1966) v Bratislave a neskôr získal titul inžiniera na stavebnej fakulte STU (1966-1971). Kandidát technických vied (PhD.) sa stal v roku 1974, a titul doktor technických vied (DrSc.) obhájil v roku 1982. Práve jeho otec, známy tvorca mosta SNP, ho priviedol k štúdiu stavbárčiny so zameraním na statiku, inžinierske konštrukcie a dopravné stavby.

Po skončení štúdia pôsobil na Ústave stavebníctva a architektúry Slovenskej akadémie vied v Bratislave, od roku 1974 ako samostatný vedecký pracovník a od roku 1982 ako vedúci vedecký pracovník. Habilitoval sa na Žilinskej univerzite v roku 2004. Popri vedeckej práci na akadémii pracoval ako externý prednášateľ na stavebnej a strojníckej fakulte STU a od roku 2001 ako hosťujúci profesor na Žilinskej univerzite v Žiline. Ako mladý inžinier túžil vycestovať do zahraničia a preto intenzívne študoval jazyky. V roku 1978 sa dostal na na stáž na Nórskom technickom inštitúte v Trondheime. Skúsenosti získané na zahraničnej stáži neskôr využil, keď pôsobil a prednášal na Norwegian Institute of Technology v Trondheime, na Helsinki University of Technology, na Oulu University of Technology, na Technickej univerzite vo Viedni, v rokoch 1978 až 1998.

Od roku 2001 pôsobil ako Autorizovaný inžinier Slovenskej komory stavebných inžinierov v odbore statika stavieb a Komplexný autorizovaný inžinier Slovenskej komory stavebných inžinierov v celom odbore stavebníctva a architektúry. Od roku 2001 bol tiež členom Inžinierskej akadémie Českej republiky v Prahe (FEng.).

Po zmene režimu sa mu podarilo nájsť uplatnenie v Nemecku. Najzaujímavejšie pracovné obdobie tam prežil ako riaditeľ oddelenia mostov na Námornom a lodnom úrade Kiel-Holtenau. Úrad spravoval Nord-Ostsee-Kanal, najdlhšiu umelú vodnú cestu v krajine, ktorá spolu s Panamským a Suezským prieplavom tvorí trojicu najväčších námorných kanálov na svete. Keď sa v roku 1995 oslavovala storočnica kanála, Alexander spoluautorsky napísal publikáciu o mostoch cezeň postavených. Publikácia bola darom pre prominentných účastníkov osláv vrátane britskej kráľovnej. Veľkou výzvou pre Alexandra bola obnova gigantického mosta cez kanál pri meste Rendsburg, popod ktorý plávali obrovské zaoceánske lode z Baltského mora do Atlantiku, ktorou ho poveril lodný úrad v Kieli.

Po návrate domov zo zahraničia znovu pôsobil na Slovenskej akadémii vied a popri tom sa venoval ako autorizovaný inžinier navrhovaniu stavebných konštrukcií. S láskou spomínal na drevenú konštrukciu zimného štadióna v Brezne. Neúnavne sa venoval aj odkazu svojho otca, bratislavskému mostu SNP.

Za svoj plodný život bol autorom 15 kníh a 230 vedeckých publikácií v špičkových vedeckých časopisoch. V jeho profesionálnej činnosti sa dotkol 34 mostov a inžinierskych stavieb doma i v zahraničí. Bol autorom aerodynamického tunela pre výskum účinkov vetra na stavebné konštrukcie v Ústave stavebníctva a architektúry SAV v Bratislave, ako aj členom vedeckých rád technických univerzít v Bratislave a Žiline. V rokoch 1996 až 2016 bol predsedom štátnej komisie pre udeľovanie vedeckej hodnosti DrSc. v odbore Teória a konštrukcie inžinierskych stavieb.

Bol nositeľom viacerých patentov v inžinierskom a mostnom staviteľstve, ako aj radu vyznamenaní domácich a zahraničných univerzít. Nositeľ Zlatej plakety SAV Aurela Stodolu za zásluhy v technických vedách.

Prof.Ing. Jozef Melcer, DrSc.
Žilina, február 2022

Vzpomínka na Ing. Ivana Krásného, CSc.

Dne 9. 12. 2021 zemřel ve věku 88 let náš dlouholetý kolega a přítel Ivan Krásný, vynikající představitel české technické mechaniky. Narodil se 22. 7. 1933 v Praze a v Praze také v roce 1951 maturoval a v roce 1956 absolvoval studium na strojní fakultě ČVUT v oboru Projektování a provoz tepelných energetických zařízení.

Jeho odborné aktivity byly od počátku spojeny se Státním výzkumným ústavem pro stavbu strojů, kde nejprve působil jako řádný aspirant v oboru Technická mechanika – pružnost a pevnost a obhájil kandidátskou práci na téma výpočet vlastních frekvencí krátkých lopatek turbinových kol. V oborech elastodynamiky a elastostatiky se věnoval se spolupracovníky především řešení úloh dynamiky částí parních, vodních a spalovacích turbín, čerpadel, ventilátorů, turbokompresorů a elektrických strojů točivých. I on, jako všichni výzkumní a vývojoví pracovníci, zažil obrovský rozvoj výpočetní techniky. V této souvislosti lze především uvést návrh a využití skořepinových prvků speciálního typu pro modelování modálních vlastností lopatek energetických a leteckých zařízení. Originální výsledky dosáhl algoritmizací hermitovských úloh, odvozených z Fourierova rozvoje rotačně symetrických struktur diskretizovaných metodou konečných prvků. Ivan Krásný vynikal ve schopnosti sestavení optimálního modelu řešené úlohy na základě excelentní technické intuice, což vedlo již v úvodní etapě řešení k získání předběžných reálných výsledků.

Oceňovali jsme jeho velké vědomosti v různých inženýrských oborech, jeho pohotovost a v neposlední řadě zásadová stanoviska v minulých nehezkých dobách.

Vedle toho musíme uvést, že Ivan Krásný byl člověk mnoha zájmů. Byl aktivní milovník hudby, hrával na klavír a varhany a byl náruživý sportovec. Jezdil celoročně na kole ze svého bydliště na Vinohradech do Běchovic, kde výzkumný ústav sídlil. A nejen to, například v šestašedesáti vyjel na kole na Grossglockner. Spolu s rodinou a jindy se svými kolegy trávil v zimě mnoho času na běžkách, zejména v Jizerských a Orlických horách. Byl milovníkem vody a jednou, v době, kdy již ve výzkumném ústavu nepůsobil, modeloval v loděnici chování tekutiny v nádrži pro ověření Housnerovy hypotézy interakce stěny nádrže a kmitající kapaliny během zemětřesení. Tyto experimenty souvisely s řešením úloh v další výrazné etapě jeho činnosti.

V roce 1993 se Ivan Krásný stal spoluzakladatelem a společníkem společnosti VAMET s.r.o. Zde se věnoval m.j. hodnocení pevnosti a životnosti tlakových nádob JE Temelín (filtry, lapače, výměníky, nádrže) a přehodnocení seismické odolnosti zařízení JE Mochovce. Na této činnosti, především na posouzení seismické odolnosti řady čerpadel se podíleli i další mladší kolegové Ústavu termomechaniky AV, kterým Ivan Krásný předával své bohaté a odborné zkušenosti. Dále je možné zmínit posouzení technických úprav na soustrojí přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. I ve svých osmdesáti letech se aktivně podílel na expertním hodnocení ve společnosti Vamet s.r.o. a poskytoval cenné odborné konzultace při řešení modernizace těžních strojů.

V neposlední řadě je nutné vyzvednout publikační činnost Ivana Krásného v odborné literatuře, na konferencích, jeho členství v Asociaci strojních inženýrů, Společnosti pro mechaniku a jeho účast v odborných komisích pro vypracování Normativně technické dokumentace A.S.I., pro JE typu VVER. Své znalosti a rozhled též uplatnil jako častý oponent na jednáních odborné komise pro hodnocení výpočtových programů v oblasti ,,Pevnostní výpočty komponent a potrubních systémů", zřízené Státním úřadem pro jadernou bezpečnost.

Jeho osobní příklad a památka nás budou stále provázet.

Za všechny spolupracovníky
Ing. Jaroslav Petrásek, CSc.
Praha, leden 2022

Vzpomínka na Ing. Jiřího Minstera, DrSc.

[Minster.png]

Jiří Minster se narodil 26. září 1940 ve Studénce jako čtvrtý z pěti sourozenců. Po absolvování osmileté základní školy prošel třemi ročníky jedenáctileté střední školy v Bílovci, kde v červnu 1957 vykonal s vyznamenáním maturitní zkoušku. Měl přitom štěstí na vynikající pedagogy v oblasti matematiky a fyziky, kteří v něm probudili vztah k těmto disciplínám a nepřímo ovlivnili jeho budoucí profesionální orientaci.

Vzhledem k rodinné orientaci, která po několik generací byla spjata se železničními vozidly, vstoupil po maturitě na Stavební fakultu Vysoké školy železniční, která tehdy sídlila v Praze. Také zde se setkal s pozoruhodnými osobnostmi, jejichž význam přesahoval hranice fakulty a v některých případech i hranice naší země. Byli to zejména Prof. Vladimír Koloušek, Prof. Alois Myslivec a v neposlední řadě tehdejší děkan fakulty Prof. Jan Ducháček. Působili zde rovněž o generaci mladší odborníci, kteří se později stali pojmem pro českou mechaniku, jako Prof. Pirner, Prof. Marek a řada dalších. Po ukončení studia v roce 1962 nastoupil Jiří Minster do Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Československé akademie věd, který vznikl oddělením od Kloknerova ústavu stavebních hmot a konstrukcí. V ÚTAM potom strávil celý svůj profesionální život. Prošel řadou pracovních funkcí od inženýra asistenta přes řádného aspiranta, vědeckého pracovníka, vědeckého tajemníka až po zástupce ředitele ústavu. V letech 2007-2017 byl místopředsedou Dozorčí rady ústavu.

V průběhu řádné aspirantury absolvoval s úspěchem v letech 1964-1966 postgraduální kurz teoretické mechaniky u Prof. Brdičky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Kandidátskou disertační práci “O jedné kvazilineární teorii vazkopružnosti“ obhájil v roce 1969 a doktorskou dizertaci “Mechanické vlastnosti rheonomních materiálů“ v roce 2000.

Po odborné stránce se věnoval vazkopružným materiálům, časově závislému chování konstrukčních textilií, hodnocení smykových charakteristik vláknových vrstevnatých kompozitů, dlouhodobému chování a stárnutí částicových polymerních kompozitů a dalším oblastem. Velkou pozornost věnoval rheonomním vlastnostem polymerů a kompozitů s polymerní matricí nebo výztuží. Zavedl instrumentované mikro- a nano-indentační zkoušky ke stanovení časově závislých mechanických vlastností kompozitních materiálů. Nově navrhl lokální časově závislý indikátor hromadění poškození (creep damage index) v termoplastických laminátech, který závisí na degradaci mechanických vlastností materiálu. Jako člen European Science Foundation pool of Reviewers zpracoval řadu posudků koncepčních návrhů výzvy ESF, “Smart structural systems and technologies". Byl dlouholetým aktivním členem a později předsedou odborné skupiny “Kompozitní materiály a konstrukce“ České společnosti pro mechaniku, kde uspořádal řadu seminářů, jejichž tradice trvá dodnes.

V posledních dvaceti letech byl odpovědným řešitelem několika grantových a dalších výzkumných projektů. O výsledcích své vědecké práce informoval prostřednictvím přednášek na mezinárodních konferencích a publikacemi převážně v časopisech s impaktním faktorem. Uveřejnil v nich přes 100 bohatě citovaných publikací. Byl členem několika redakčních rad těchto časopisů, působil v různých pozicích v hodnotících panelech GAČR a dalších agenturách. Jiří Minster byl členem oborové rady Fakulty textilní TU v Liberci, členem komisí pro státní zkoušky a obhajoby disertačních prací v oboru materiálového inženýrství na Fakultě strojní ČVUT v Praze.

Jiřího Minstera jsme po léta znali nejen jako mimořádného odborníka, ale také jako veselého a milého kolegu a kamaráda, kterému bylo možné se se vším svěřit a nalézt zde posílení ve svízelných chvílích života. Ve volném času se rád věnoval sportu. Hrával tenis. Hodně lyžoval a jezdil na kole. Aktivně se věnoval hudbě. Za hlavní zdroj své vlastní stability pokládal celou svou širokou rodinu, o kterou se velmi pečlivě staral. Miloval šumavskou přírodu, kde pozvedl doslova z ruin starou chalupu a vlastními silami ji dovedl do krásného stavu. Bylo velmi smutné, když člověka plného života nejen pro sebe, ale především pro druhé, před lety postihla těžká nemoc, které v září letošního roku podlehl. Jeho osobní příklad a památka nás však budou stále provázet a připomínat bohaté a nezapomenutelné dědictví, které nám Jiří Minster zanechal jako vědec a jako člověk.

Jiří Náprstek
ÚTAM AV ČR

Doc. Ing. Zdeněk Bayer, CSc. - nekrolog

Opustil nás zanícený termodynamik, milý a skromný spolupracovník Zdeněk Bayer (17. 08. 1930 – 13. 7. 2021). Profesionální kariéru zahájil v roce 1953 na Vysoké škole železniční jako asistent. Po roce na katedře matematiky přestoupil na katedru termomechaniky a hydromechaniky. U tohoto oboru už zůstal, ačkoli aplikovanou matematiku měl v oblibě - zajímal se o vyšší geometrii a diferenciální počet. Od roku 1959 až do odchodu do důchodu pak pracoval v Ústavu termomechaniky Akademie věd, kde roku 1963 získal titul kandidáta věd. Ve zralém věku se vrátil k pedagogické činnosti na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a na Univerzitě Pardubice, habilitoval v roce 1999.

Zdeněk se hodně zabýval teorií termodynamických cyklů a možnostmi jejich optimalizace. Jeho dlouholetým projektem byl výzkum parních ejektorů s potenciální aplikací pro magneto-hydro-dynamický generátor elektrické energie. Velkou část své práce věnoval matematickému popisu stavového chování reálných plynů včetně vlhké páry. Nejprve šlo o konstrukci rovnic s nezávislými proměnnými vhodnými pro výpočty v technické termodynamice. Později se ponořil hlouběji do teorie a hledal cesty, jak pomocí poměrně jednoduchých stavových rovnic dosáhnout elegantního a přitom poměrně přesného popisu termodynamických vlastností tekutin. Jeho profesní život byl dlouhý, ve své práci pokračoval i dlouho v důchodu nejen jako výzkumný pracovník, ale i jako vysokoškolský kantor. Jeho důležitou vlastností, která se promítala do všech oblastí jeho práce i soukromého života, byla hluboká lidskost a optimismus. Vždy, když narazil na problém, hledal způsob řešení a nikdy zdůvodnění, proč to nejde.

Byl milujícím manželem, starostlivým i přísným tátou, šťastným dědečkem a pětinásobným pradědečkem. V mládí byl nadšeným vodákem a turistou, celý život však miloval tenis, kterému obětoval mnoho volného času, dokud mu to zdraví dovolovalo, a to i jako trenér mládeže a tenisový funkcionář.

Tvoji kolegové a žáci budou na Tebe vždy vzpomínat a připomínat si Tě jako vzácného člověka.

1. 9. 2021, Jan Hrubý, Ústav termomechaniky AV ČR, v. v. i.

Prof. Ing. František Plánička, CSc. - nekrolog

[Planicka.png]

Dne 22. května 2021 zemřel ve věku 85 let náš dlouholetý kolega a přítel prof. Ing. František Plánička, CSc. Profesor Plánička se narodil 29. 3. 1936 v Plánici. Vystudoval gymnázium v Klatovech a poté Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, kde po absolutoriu nastoupil jako odborný asistent na katedru mechaniky. V roce 1971 obhájil kandidátskou disertační práci „Fyzikální metalurgie a mezní stavy materiálů”, a v roce 1976 byl jmenován docentem a od roku 1984 byl profesorem pro obor pružnost a pevnost.

Během svého odborného působení úzce spolupracoval s Ústavem teoretické a aplikované mechaniky Československé akademie věd (později Akademie věd ČR) na odloučeném pracovišti v Plzni, zejména ve výzkumu mezních stavů konstrukcí a v experimentální pružnosti. V letech 1980-1990 se podílel na vedení VŠSE v Plzni, nejprve jako prorektor, později i jako rektor a vedoucí katedry mechaniky. Byl členem mnoha odborných skupin a komisí. Dlouhá léta byl předsedou odborné skupiny Experimentální mechanika České společnosti pro mechaniku a byl rovněž členem jejího hlavního výboru. Má velké zásluhy na tom, že mezinárodní konference Experimentální analýza napětí bude mít příští rok 60. výročí. Několik let, až do roku 2018 byl členem vědeckého výboru významné mezinárodní konference DANUBIA – ADRIA.

Za celou jeho dlouhou profesní dráhou je vidět obrovské množství poctivě vykonané práce, spousta odborných publikací, článků, výzkumných zpráv, skript, ale hlavně mnoho úspěšných studentů a doktorandů, na jejichž výchově se podílel. Profesor Plánička měl velmi vřelý vztah k mladým pracovníkům, kteří za ním často chodili pro cenné rady. S ochotou sobě vlastní jim předával své znalosti a mnohaleté zkušenosti.

Přibližně před patnácti lety přišel s myšlenkou, založit na naší katedře specializaci Stavitelství, protože je v Plzeňském kraji nedostatek absolventů tohoto zaměření. To se mu společně s několika kolegy stavaři podařilo a v současné době máme již na Fakultě aplikovaných věd nově akreditován bakalářský studijní program Stavební inženýrství – Pozemní stavby a navazující magisterský studijní program Stavební inženýrství – Moderní budovy.

Profesor Plánička do poslední chvíle aktivně působil na naší katedře mechaniky na oddělení Stavebního inženýrství a podílel se na výuce studentů.

Františku, chtěli bychom Ti jménem kolegů poděkovat za práci, kterou jsi pro katedru vykonal, za Tvé přátelství, za ochotu pomáhat mladým kolegům a za šíření dobré nálady na pracovišti. Budeš nám chybět.

Za pracovníky katedry mechaniky

Vladislav Laš a Jan Vimmr

Prof. Ing. Vladimír Křístek, DrSc., dr. h. c., FEng. - nekrolog

[Kristek.png]

Ve středu 9.září 2020 nás zastihla smutná zpráva o náhlém odchodu Prof. Vladimíra Křístka. Byl pro-fesorem na Katedře betonových a zděných konstrukcí Stavební fakulty ČVUT, dlouholetým členem České společnosti pro mechaniku a zakládajícím členem Inženýrské akademie České republiky. Bě-hem svého působení v oblasti teorie stavebních konstrukcí se stal výraznou vědeckou osobností u nás i v zahraničí, v praxi uznávaným odborníkem, členem řady významných společností a nositelem řady čestných vyznamenání. Vladimír Křístek se narodil v roce 1938 v Praze. Maturoval s vyznamenáním v roce 1957 na střední průmyslové škole stavební, v roce 1962 absolvoval Stavební fakultu s vynikajícím prospě-chem. Již během studia publikoval v odborných časopisech originální řešení komplikovaných pro-blémů zejména z oblasti navrhování konstrukcí z předpjatého betonu. V této době vznikla také jeho metoda řešení vlivu dotvarování a smršťování betonu na konstrukce měnící statický systém během výstavby. Po ukončení vojenské služby se vrátil na stavební fakultu. Po obhajobě disertační práce „Tenkostěnné pruty komůrkového přetvořujícího se průřezu“ získal vědeckou hodnost kan-didáta technických věd. Na Katedře betonových konstrukcí a mostů ve funkci vědeckého pracovní-ka dále rozpracovával problematiku napjatosti komorových mostů. Ve věku 30-ti let se habilitoval a byl jmenován docentem. Již v této době velice úspěšně publikoval v českých a zejména zahranič-ních odborných časopisech. Napsal knihu „Tenkostěnné pruty nevyztuženého komůrkového průře-zu“. Vysokého ocenění za dosavadní velmi úspěšnou práci se mu dostalo vyzváním k přednesení jedné z hlavních přednášek na VI. Celosvětovém kongresu FIP v roce 1970. Toto mimořádné vy-stoupení a mnoho dalších publikací mu vynesly řadu pozvání na prestižní zahraniční univerzity – University of California v Berkeley, University of Wales, College of Cardiff, Nothwestern University v Evanstonu. Ve svých 36 letech předložil doktorskou disertační práci na téma „Teorie výpočtu ko-můrkových nosníků“, získal vědeckou hodnost doktora technických věd. Profesorem na Katedře betonových konstrukcí a mostů se stal v roce 1987.

Po změně politických poměrů v roce 1989 byl jmenován vedoucím Katedry betonových kon-strukcí a mostů. Mezi roky 1989 až 1994 byl proděkanem pro vědecko-výzkumnou činnost, od roku 1990 byl členem vědecké rady fakulty a od roku 1997 členem vědecké rady celého ČVUT. Byl zaklá-dajícím členem Inženýrské akademie České republiky, kde působil jako předseda sekce Stavebnic-tví a architektura. Mnoho let působil ve vysokých funkcích v Grantové agentuře České republiky. Jeho odborná činnost zahrnovala kromě tenkostěnných komorových konstrukcí též stabilitu štíhlých prvků, smykové ochabnutí, deformace betonových konstrukcí nebo vlivy objemových změn na působení předpjatých betonových mostů. Počet jeho publikací značně přesahuje číslo 750 (včetně 11 knižních monografií), z toho značná část v zahraničí.

Dostalo se mu řady uznání a poct. Mezi nejvýznamnější ocenění patří dvě Státní ceny, dvě Medaile MŠMT, dvě ceny ČSAV, dvě Felberovy medaile ČVUT, cena ČSSI, cena České matice tech-nické a SNTL, čestné uznání MDČR a dvě medaile profesora Bažanta. Jeho věhlas mezinárodně uznávaného odborníka potvrzuje uvedení jeho jména v seznamu významných osobností „Who is who“ vydaném v USA. Kromě vědecké a pedagogické činnosti se profesor Křístek podílel na řadě významných projektů formou konzultací a expertních posouzení. Zde připomeňme například zá-sadní zásluhy v řešení sporů o nejvhodnější přístup k opravě Karlova mostu v Praze, kde jako před-seda Pracovní expertní skupiny se významně zasloužil o prosazení památkově šetrného a nejvýstiž-nějšími materiálovými modely prověřeného optimálního řešení opravy. V posledních letech též prosazoval dokončení severní části Pražského okruhu i jiná dopravní řešení v Praze.

Výsledky dlouholeté činnosti profesora Křístka sloužily nejen k významnému posunu hranice poznání ve vědeckých problémech, ale našly uplatnění i v praxi, ovlivnily tak významně rozvoj oboru a směry vývoje a vzdělávání. Vladimír Křístek byl výraznou vědeckou osobností, která zásadně za-sáhla do vývoje poznání v oblasti teorie konstrukcí, zvláště pak komorových mostů a konstrukcí z předpjatého betonu. Měl racionální přístup k řešení technických i společenských problémů, který umožňoval dosáhnout ve většině případů konsenzu a posouval řešení úspěšně k cíli. Měl rád bystré studenty, jimž imponoval netradičními přístupy a originálními názory a zvláštním druhem vlídného humoru. Také proto byl mnohokrát zmíněn a oceněn jeho kladný přístup ke studentům všech stupňů studia, zejména však k doktorandům, kterých vychoval desítky. Jejich práce byly vždy vyso-ko hodnoceny a přinášely zásadní nové poznatky Dílo profesora Křístka je velmi dobře známo v zahraničí, významně přispělo k dobré pověsti českých inženýrů ve světě.

U člověka takového odborného rozhledu a významu je nutné vyzdvihnout též jeho vynikající lidské vlastnosti, jako mimořádná ochota nezištné podpory všech, a zejména mladších kolegů a přátelský přístup ke každému, kdo přišel s žádostí o radu nebo pomoc. Volné chvíle trávil na své chatě nedaleko od Prahy. I tam však mezi procházkami nebo výlety na kole po příjemné české krajině pracoval na řešení teoretických problémů. Tam mohl nabírat nové síly a získávat inspiraci pro další odbornou i společenskou činnost.

Profesor Vladimír Křístek byl vynikajícím odborníkem, pedagogem, autorem článků a knih, mimo-řádně čestným člověkem s širokým rozhledem a s pochopením pro své kolegy a spolupracovníky, i vlídným smyslem pro humor. Všichni ho budeme postrádat a budeme vzpomínat na chvíle, kdy jsme měli příležitost se s ním setkat. Čest jeho památce.

Ing. Jiří Náprstek, DrSc.

Zpracováno podle materiálů publikovaných k téže události v českých odborných časopisech. Jejich autory byli: Prof. Ing. Alena Kohoutková, Ing. Michael Trnka, CSc., Prof. Ing. Jan L. Vítek, CSc. a Doc. Ing. Lukáš Vráblík, Ph.D.

Ing. Ladislav Půst, DrSc. - nekrolog
Nejdéle vědeckým pracovníkem v jedné instituci

Dne 12. prosince 2019 zemřel ve věku nedožitých 93 let náš dlouholetý kolega, přítel a vážený vědec Ing. Ladislav Půst, DrSc. Narodil se 26. ledna 1927 v Praze. Jako jeden z prvních u nás začal rozvíjet obor nelineárního kmitání mechanických soustav, nejdříve ve Výzkumném ústavu tepelné techniky a od roku 1955 v Ústavu pro výzkum stojů při ČSAV (nyní Ústav termomechaniky AV ČR). Zde založil a dlouhá léta vedl výzkumné oddělení mechaniky strojů, kde za jeho přímé účasti a pod jeho vedením byly řešeny úlohy z kmitání základů složitých strojních konstrukcí (turbín, generátorů apod.), modelové techniky, teorie nelineárních, parametrických a náhodných kmitů, nestacionárních dějů, statické i dynamické tuhosti strojních elementů a rázových dějů v soustavách tuhých těles. Byl školitelem mnoha doktorandů v oboru identifikačních metod dynamických systémů a v interdisciplinárních oborech jako aeroelasticita, mechatronika a v poslední době tribologie. Ladislav Půst byl nejen výjimečně vědecky činný ale také v důsledku svých lidských vlastností byl i neúnavným a obětavým rádcem a pomocníkem všem spolupracovníkům.

Chceme tímto vzpomenout jeho památky a poděkovat mu za jeho elán a neutuchající energii, které nám věnoval a obětoval téměř do posledních chvil svého života pro obor Mechanika tuhých a poddajných těles a prostředí. Ing. Ladislav Půst, DrSc. zůstává pro nás inspirací v naplnění našich odborných i osobních životů. Čest jeho památce. Kolektiv pracovníků oddělení Dynamiky a Vibrací, Ústav termomechaniky, Akademie věd České republiky.

J. Horáček a L. Pešek

Vzpomínka na Ing. Vratislava Kafku, DrSc.

[Kafka.jpg]

Dne 1. září 2019 utrpěla česká mechanika nenahraditelnou ztrátu, kdy po dlouhé nemoci zemřel vedoucí vědecký pracovník Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR pan Ing. Vratislav Kafka, DrSc. Narodil se 3. července 1929 v Hevlíně nad Dyjí v rodině státního úředníka Ing. Karla Kafky. Středoškolské vzdělání získal v létech 1940 až 1948 na reálném gymnáziu v Benešově u Prahy. Poté v létech 1948 -1953 studoval na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, směr vodohospodářský. Již v době svého studia na vysoké škole pracoval jeden a půl roku na Ústavu experimentální pružnosti u prof. Václava Tesaře; ústav byl součástí Katedry stavební mechaniky Fakulty inženýrského stavitelství ČVUT, kterou vedl akademik Václav Dašek.

Po ukončení studia na vysoké škole vstoupil po krátkém zaměstnání v Hydroprojektu Praha do řádné (interní) aspirantury v Ústavu teoretické a aplikované mechaniky ČSAV, kterou absolvoval v létech 1953—1956 pod vedením profesora V. Tesaře. V roce 1957 obhájil kandidátskou disertační práci „Teorie pružnosti vrstevnatého prostředí“ a získal titul „Kandidát věd“ (CSc.). Po skončení své vědecké přípravy v roce 1956 pokračoval V. Kafka ve své práci v ÚTAMu jako vědecký pracovník a působil na tomto pracovišti po dlouhých 65 let, až do konce roku 2018. V roce 1981 mu byl po obhajobě doktorské disertační práce „Obecná teorie pružně-plastické deformace kvazi-homogenních materiálů založená na analýze vnitřní mikroskopické napjatosti“ udělen vědecký titul „Doktor věd“ (DrSc.).

V srpnu 1968 byl zvolen předsedou tříčlenného mimořádného vedení Ústavu a členem „koordinačního výboru tvůrčích svazů“. V roce 1979 byl jmenován vedoucím oddělení nelineární mechaniky. Ve vedoucích pozicích se potom pohyboval až do začátku nového století.

V. Kafka se ve své vědecké práci zaměřoval především na problémy matematického modelování složitého chování různých druhů materiálů, hlavně na otázky vlivu jejich struktury a heterogenity na mechanické a termomechanické vlastnosti. Vedle klasických technických materiálů analyzoval biologické tkáně a jejich vývojovou optimalizaci a v posledních létech též vlivy heterogenity na atomové úrovni ve vztahu k jevu tvarové paměti. Po mnoho let byl vůdčí osobností výzkumu vlastností materiálů s tvarovou pamětí v rámci České republiky s významným přesahem do zahraničí. Výzkumy se úzce dotýkaly otázek umělých náhrad pevných částí lidského těla a byly podnikány v úzké spolupráci s ortopedy. Jeho výsledky přebírala renomovaná pracoviště v zahraničí, zejména v USA. Mnohá z jeho výsledků čerpají dodnes.

V. Kafka se zúčastnil mnoha mezinárodních kongresů a konferencí pojednávajících o problémech biomechaniky, mechaniky heterogenních materiálů a materiálů s tvarovou pamětí. Při svých pobytech v USA přednášel o těchto problémech na čtyřech amerických univerzitách. Kromě toho přednášel jako hostující profesor na univerzitách v mnoha dalších zemích (Německo, Francie, Rusko, Švédsko, Finsko, Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávie, Lotyšsko).

O své vědecké práci uveřejnil V. Kafka více než 400 původních prací v mezinárodních časopisech a ve sbornících prestižních konferencí. Počet jejich citaci přesáhnul vysoko 500. Mezi mnohými monografiemi, jichž byl autorem, jmenujme alespoň tři jeho nejvýznamnější a nejčastěji citované:

Kafka, V.: Základy teoretické mikroreologie heterogenních látek, Academia, Praha, 1984.

Kafka, V.: Inelastic Mesomechanics, World Scientific, Singapore, 1987.

Kafka, V.: Mesomechanical Constitutive Modeling, World Scientific, Singapore, 2000.

V. Kafka byl za svou práci oceněn „Cenou Československé akademie věd“, jež mu byla udělena dvakrát: v roce 1976 a v roce 1992. Za svou práci dostal devětkrát zvláštní odměnu Vědeckého kolegia mechaniky a energetiky. V roce 1989 dostal Stříbrnou plaketu Stanislava Bechyně za zásluhy o rozvoj technických věd a v roce 1990 mu byla Čs. společností pro mechaniku udělena medaile „Za zásluhy o rozvoj mechaniky“. U příležitosti osmdesátých narozenin v roce 2009 mu byla udělena Čestná oborová medaile Ernsta Macha za zásluhy ve fyzikálních vědách.

Vedle své vědecké práce vykonával V. Kafka i činnosti mající význam z celospolečenského hlediska: po událostech v listopadu 1989 byl zvolen předsedou pro nápravu křivd v ÚTAMu z doby do listopadu 1989, v létech 1990 až 1994 byl místopředsedou a později předsedou vědecké rady tohoto ústavu. V těchto pozicích byl velice tolerantní, avšak přesto se vyznačoval jasnými postoji bez jakéhokoli taktizování. Získal si tak velký respekt v ústavu i mimo něj.

V roce 1992 byl zvolen členem vědecké rady Grantové agentury Akademie věd ČR a členem Rady fondu pro vydávání vědecké literatury při Akademii věd ČR. V roce 1994 byl zvolen předsedou České společnosti pro biomechaniku. V témže roce se stal členem New York Academy of Sciences, kde aktivně vystupoval až do konce svého života. Jeho jméno je uváděno v publikacích „Kdo je kdo v České republice“, dále v „Who is Who in Engineering“ (American Association of Engineering Societies Washington, D.C.) a v „Who is Who in the World“ (Marquis, U.S.A.).

Vratislav Kafka nebyl jen suchopárný vědec. Na jeho široké kulturní zájmy, jemný a laskavý humor a výraz člověka horoucího srdce s láskou vzpomíná jeho rodina i kolegové. Miloval vážnou hudbu a procházky v přírodě. V mládí provozoval rekreačně různé sporty, hlavně tenis. Aktivně ovládal několik cizích jazyků: angličtinu, němčinu, francouzštinu i ruštinu, které zdaleka nevyužíval jen ve svém profesionálním ale i ve společenském a kulturním životě.

I když zármutek nad odchodem pana Ing. Vratislava Kafky, DrSc. nelze slovy vyjádřit, posiluje nás vědomí bohatého a nezapomenutelného dědictví, které nám zanechal jako vědec a jako člověk.

Prof.Ing. Miroš Pirner, DrSc. Ing. Jiří Náprstek, DrSc.

Prof. Ing. Ladislav FRÝBA, DrSc.

Ladislav Frýba

Dne 8. ledna 2019 nás navždy opustil dlouholetý předseda České společnosti pro mechaniku, mimořádný vědec, ale především člověk horoucího srdce pan Prof. Ing. Ladislav Frýba, DrSc. Jeho odchodem utrpěla česká věda a celá společnost nenahraditelnou ztrátu. Prof. Frýba se narodil 30. května 1929 ve Studenci u Horek, okres Semily; pochází z učitelské rodiny. Po středoškolských studiích na reálných gymnáziích v Jilemnici (1940/41) a Jičíně (1941/48) se v roce 1948 zapsal na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, kde studoval obor konstruktivně-dopravní. Studium zakončil závěrečnou státní zkouškou v roce 1953.

Záhy po absolvování vysoké školy a krátkém působení na Vysoké škole železniční, která byla právě v roce 1953 založena, byl přijat ve Výzkumném ústavu dopravním v Praze do řádné (interní) vědecké aspirantury, kterou absolvoval v létech 1954-1957 pod vedením prof. Ing. Dr. Vladimíra Kolouška, DrSc. Ve vědecké aspirantuře se věnoval studiu dynamiky stavebních konstrukcí; té se pak věnoval trvale především v souvislosti se železničním provozem, zabýval se vyšetřováním dynamických účinků, způsobených pohybujícími se železničními vozidly, na železniční svršek a zejména na mosty. V roce 1959 na základě kandidátské disertační práce "Vliv plochého kola na nekonečně dlouhý nosník na pružném podkladě", která byla uznána jako práce doktorská, mu byla udělena vědecká hodnost „doktor věd" (DrSc.). V roce 1964 se habilitoval na Stavební fakultě (ČVUT v Praze (habilitační práce "Kmitání nosníku zatíženého pohybující se soustavou o dvou stupních volnosti"). V roce 1993 byl jmenován na Stavební fakultě ČVUT v Praze profesorem pro obor "mechanika".

V létech 1957 až 1984 působil jako vedoucí vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu dopravním, později železničním v Praze, kde vedl oddělení mostů. Od roku 1984 pracoval jako vedoucí vědecký pracovník v Ústavu teoretické a aplikované mechaniky ČSAV, v Praze (nyní Akademie věd České republiky) – oddělení dynamiky a stochastické mechaniky. V roce 1990 absolvoval tříměsíční studijní pobyt na University of Tokyo v Japonsku; přednášel na četných národních i mezinárodních vědeckých konferencích v Evropě, USA a Japonsku.

V létech 1967–1979 pracoval jako člen a později jako předseda ve výboru znalců výzkumného a zkušebního ústavu Mezinárodní unie železniční (Office de Recherches et d'Essais de l’Union Internationale des Chemins de Fer-ORE). Řídil evropský výzkum v oborech dynamika železničních mostů, brzdné a rozjezdové síly na mostech, spolupůsobení bezstykové koleje s mosty a statistické rozložení napětí v mostech s ohledem na únavu. Od roku 1991 byl předsedou výboru znalců Evropského výzkumného ústavu železničního v Utrechtu, 1967-2002 (European Rail Research Institute – ERRI). Řídil mezinárodní výzkum statiky, dynamiky a únavy ortotropních desek železničních mostů po celé Evropě. Byl rovněž členem komise expertů OSŽD (Organizácija sotrudničestva železnych dorog). K těmto aktivitám byl skvěle jazykově vybaven. Ovládal aktivně anglicky, francouzsky a německy, částečně i rusky

Prof. Frýba vybudoval teorii kmitání mostů při stochastickém pojetí jejich zatížení. V tomto oboru studoval stacionární i nestacionární kmitání mostů při náhodném pohyblivém zatížení, zjišťoval spektrum zatížení i spektra napětí v mostech a sestavil i stochastický model železničního svršku. Úspěšně řešil dynamické účinky jedoucích vozidel po železničních mostech, teoreticky a experimentálně až do rychlostí 500 km/h (v mezinárodní spolupráci), dále účinky vodorovných příčných a podélných sil na mostech, účinky teploty na spolupůsobení bezstykové koleje a mostu, statisticky zpracoval spektra namáhání a zatěžovacích sil i jejich účinky na únavu mostů. Výsledky jeho práce se objevily v národních (ČSN) a mezinárodních normách (Eurokódech).

Prof. Frýba byl členem hlavního výboru České společnosti pro mechaniku (od r. 1972) a po čtyři období jejím předsedou (1991 – 2007), předsedou Evropské asociace pro stavební dynamiku (EASD), 1999 – 2002, členem Inženýrské akademie ČR (od r. 1996) a členem redakční rady prestižního mezinárodního časopisu Journal of Sound and Vibration (od r. 2004). Působil v komisích pro obhajoby disertačních prací CSc., DrSc., PhD. Byl předsedou vědecké rady ÚTAM (1990-1991, 1994-1995), a dále předsedou odborné typizační komise pro stavby železničního spodku při ministerstvu dopravy. Byl rovněž členem Českého národního komité pro teoretickou a aplikovanou mechaniku (IUTAM). Působil v řadě dalších odborných a společenských organizacích.

Vědecká činnost Prof. Frýby byla oceněna udělením čestných medailí a hodností vědeckých institucí:

  • Československá společnost pro mechaniku (1986)
  • Stříbrná medaile S. Bechyněho, ČSAV (1989)
  • Institute of Industrial Science University of Tokyo (1990)
  • Japan Society of Mechanical Engineers (1990).
  • Čestný doktorát na Dopravní fakultě Univerzity Pardubice (2004).

Literární činnost Prof. Frýby má pozoruhodný rozsah a citační ohlas: Knižní publikace

  • Kmitání nosníku s pružnou vrstvou, vynucené pohybující se soustavou o dvou stupních volnosti, Rozpravy ČSAV, roč. 74, seš. 9, Nakladatelství ČSAV, 1964.
  • Vibration of Solid and Structures under Moving Loads, Academia Praha a Noordhoff International Publishing, Groningen, 1st edition - 1972, 2nd edition – 1999.
  • Kmitání těles a konstrukcí způsobené pohybujícím se zatížením, Academia Praha, 1989.
  • Dynamika železničních mostů, Academia Praha, 1992.
  • Dynamics of Railway Bridges, Academia Praha a Thomas Telford, London, 1996.

Jako spoluautor se podílel na knižních publikacích:

  • V. Koloušek a kol.: Dynamika stavebních konstrukcí III. díl, SNTL Praha, 1961.
  • V. Koloušek a kol.: Stavebné konštrukcie namáhavé dynamickými účinkami, SVTL Bratislava, 1967.
  • M. Tichý a kol.: Zatížení stavebních konstrukcí - Technický průvodce sv. 45, SNTL Praha, 1987
  • M. Pirner a kol.: Dynamika stavebních konstrukcí - Technický průvodce sv. 33, SNTL Praha, 1989.
  • L. Frýba je autorem a spoluautorem 234 statí publikovaných v domácích i zahraničních odborných a vědeckých časopisech a sbornících mezinárodních konferencí.

Na závěr připomeňme, že v osobě profesora Frýby se ukrýval nejenom vynikající vědec mezinárodního významu, ale i člověk s širokým zájmem o kulturu a společenské dění. Celý život miloval zimní sporty, kterým se aktivně věnoval do svých 85 let. Byl pozorným a laskavým manželem po dobu 63 let. Nicméně, Bůh rozhodl a náš zármutek snad jen zmírňuje vědomí, že není smrti tam, kde byl život vyplněn plodnou prací a zanecháním bohatého dědictví pro příští generace.

Prof.Ing. Miroš Pirner, DrSc. Ing. Jiří Náprstek, DrSc.